NVP a MVP Litoměřice 21. a 22.5.2011

    Zřejmě už to začíná být pravidlo, že se Endýsek před každou výstavou zraní. 

    Do Č. Budějovic jsme jeli sešívaní a na antibiotikách, do Litoměřic pro změnu s ošklivě zhmožděným ocasem z norování. Prostě Endýsek se v noře „hecnul“ víc než bylo zdrávo a pro nával adrenalinu naprosto potlačil vlastní pud sebezáchovy. (Ono to vlastně u foxlíků až tak nenormální není, je zde na místě spíše řečnická otázka, zda tito tvorové nějaký pud sebezáchovy vůbec mají ☺.) 

    Díky panu veterináři Endýsek ocásek zvednul a skoro to vypadalo, jako že se nic nestalo. (To byste nevěřili, jak je to divné, když má foxlík ocásek viset dolů jakoby bez života. Pro toto energií a nápady sršící plemeno je to opravdu netypické a divné.) 

    Ale zpátky k výstavám.

    Sobota: V rámci socializace fenečky Thamy, která u nás občas pobývá, jsem tuto velmi akční „parsonku“  přibalila, naložila nějaké saky paky a vyrazila. 

    Cesta autem byla rychlá a vše, až na mírné zpomalení v závěru kvůli mlze, probíhalo hladce. Dokonce jsme tam byli tak brzy, že jsem mohla zaparkovat blízko u vstupu do areálu, což jsem s vděčností uvítala. 

    Ono totiž držet dva potrhlé teriéry, kteří se navzájem hecují, kdo bude více táhnout nebo skákat nebo dělat jiné vylomeniny, k tomu psí přepravku, skládací křesílko pro mé unavené nožky, nějaké ty „papíry“ coby vstupenku a očkovací průkazy, aby člověk u vstupu nezdržoval a nelovil to ze dna batohu, to vše vláčet a držet a usměrňovat, …. popravdě, tuto část výstavního dne bych raději vynechala. 

    Pak ještě najít, kdeže je náš výstavní kruh, a nejhorší část je za námi. Potom už jen čekat, až na nás přijde řada.

    To bylo tentokrát brzy, foxlíci byli jedni z prvních. Přestože konkurence v kruzích silná nebyla, náš „ocasový handicap“ mohl výsledek pěkně zhatit. Nezhatil. Popravdě, ocenění od pana rozhodčího Polehni si velmi cením, protože si myslím, že on je přísný a spravedlivý posuzovatel. To, co Endýsek všechno získal, mi až „vyrazilo“ dech! Hodnocení vypadá takto:

oko tmavé, skus nůžkový, dobrá hlava, krk i hřbet, korektní prut, dobré úhlení obou párů končetin, užší chod vzadu, V1, CAC, Národní vítěz, BOB

    Po takovém výsledku má vystavovatel psa povinnost zúčastnit se závěrečné soutěže o nejhezčího psa celé výstavy. To znamená, že se čeká, až budou posouzeni všichni psi ve všech kruzích, obvykle to bývá ke dvěma tisícům jedinců.

    Toto závěrečné posuzování bylo pořadateli naplánováno od 14:30.  My jsme v našem kruhu skončili asi v deset hodin, nezbývalo tedy než čekat.

    Odešla jsem se psy do příjemné, travou zarostlé aleje, kde jsme se drželi stranou toho výstavního ruchu. Vytáhla jsem z batohu gumový kroužek a házela ho těm teriéřím šílencům coby aport.

    Potom jsem šla prohlédnout prodejní stánky, koupila si něco k jídlu, … tak různě jsme střídavě chodili a odpočívali. Čekání bylo dlouhé, ale nakonec to nějak uteklo a my se chystali na závěr.

    Nejprve proběhly soutěže junior handling, nejlepší pár psů, nejlepší chovatelská skupina, nejlepší veterán. To jsou placené soutěže, sem se každý přihlašuje bez ohledu na získaná ocenění, prostě každý, kdo se na to cítí.

    Pak už se přiblížila naše chvíle. Nejprve šli mladí psi, tzn. všichni jedinci, kteří na výstavě obdrželi titul „Nejlepší mladý plemene“. Psi nastupují podle FCI skupin, v rámci každé skupiny rozhodčí vybere několik jedinců do užšího výběru a potom několik nejlepších, mám dojem, že se registruje prvních pět. Ostatní odcházejí s pohárem za nejlepšího mladého plemene.

    Po mladých jdou dospělí, tedy i my. I. skupina, II., a III., to jsou teriéři. Protože foxteriér všeobecně nepatří mezi příliš vyhledávaná plemena, ani mě nepřekvapilo, že jsme do užšího výběru vybráni nebyli. Jen jsme se tam v rámci teriérů ukázali, vyzvedli si pohár za BOBa a bylo.

    Pak už psy nacpat do auta a vyrazili jsme zpět. Zajeli jsme na chatu za manžílkem, kterého oblažovala Ájinka. Byla to vlastně její premiéra, kdy byla s páníčkem sama bez Endýska, a bylo vidět, že si to oba užívají. Endýsek s Taminkou rozvířili jejich klidné okamžiky, chvílema jich bylo všude plno :).

    Zajela jsem ještě za rodiči vyzvednout Štěpánku, pochlubit se výsledky, sníst něco dobrého a konečně domů. Po tom nabitém dni jsme se vraceli až za tmy, takže rychle vyvenčit, nakrmit a spát, zítra se vstává opět brzy.

    Neděle: Aby nám to nepřišlo příliš fádní, tak Endýsek v sobotu na chatě sbaštil vosu. Chvílema to vypadalo nejen zajímavě, ale i že pojedeme na veterinu. Nakonec to chlapec přestál bez následků, jen nám trošku zpestřil start na nedělní výstavu.

    Opět jsem vyrazila brzy ráno, užila jsem si volné silnice, volné parkoviště v Litoměřicích a vybrala jsem si místo k sezení ve výstavním pavilonu. Někteří sobotní "foxlaři" byli i tentokrát, tak jsme to probírali ze všech stran a vzájemně si vyměňovali chovatelské a jiné zkušenosti.

    Omrkla jsem pár "bulíků", co byli před námi, a pak jsme nastoupili. Posuzování paní Letáčkové bylo velmi příjemné, už na dálku z ní čišela láska ke všem pejskům. Její hodnocení bylo příjemné překvapení:

vyšší pes, dobře modelovaná výrazná hlava, tmavé oko, výborné ucho, dobře uložená lopatka, nepatrně delší hřbet, korektně nasazený a nesený prut, dobrý prostorný pohyb, V1, CAC, CACIB

    Potom jsme nastoupili ještě jednou o BOBa, paní Letáčková dala přednost fenkám a rozhodla se pro krásnou mladou fenečku. Popravdě jsem za to ráda, jednak Endýsek byl zraněnej a neměl úplně ten drive jak má být, jednak se mi nechtělo jako předešlý den čekat na závěr výstavy. Ale opravdu jsem za tu fenku ráda, protože ony to mají hodně těžké. Jednak je náročné se na výstavu trefit kvůli hárání a březosti, jednak BOBa dostávají většinou psi, protože bývají v lepší kondici.

    Když se za tímto víkendem ohlédnu, byl pro nás nejen adrenalinový, ale především úspěšný :). Získanými oceněními máme pro letošek splněné podmínky na Českého šampiona, na další ocenění musíme počkat do příštího kalendářního roku.