Naše první hory v pěti (vlastně v osmi)

     Přibrali jsme dvě Štěpánčiny kamarádky, holky to doma fakt nemaj lehký, no a jejich hafana jsme tam přeci nemohli nechat :-). Do auta jsme ještě naložili tři další z naší party, nějakej ten bágl, lyže pro čtrnáct lidí, jídlo na týden. Obložený jako pořádnej a ničím neochuzenej sendvič jsme v sobotu 29.1. vyrazili ...

    Už nějakej pátek jezdíme do Jizerských hor na Nýčovy domky. Je to nádherná lokalita nedaleko nejrůznějšího dění a přeci stranou od veškeré civilizace a hektična, takže na své si přijde úplně každý.

    My romantici jsme se jako každý rok plácali na běžkách a rozhodně jsme si to užívali. Až do středy byla totiž obloha úplně vymetená a sluníčko pálilo jako v létě. K tomu krásně upravený stopy nejen u nás, ale i v sousedním Polsku (tam každoročně zavítáme na místní žurek, což je obdoba našeho kysela, mňam).

    Spali jsme na pětilůžáku: my manželé, tři holky v pubertě a tři psi dorostenci, dva samci a jedna fena. Asi si dovedete ten klídek představit. Holky pořád štěbetaly, páni psi zkoušeli, kdo bude šéfem smečky a naše Ája tomu všemu velela. Když se neokusovala s Enďasem, pokoušela se skalpovat Denyho dlouhé chlupy (kříženec zlatého retrývra a akity inu). A jako zlatý hřeb měla skákání po postelích a okusování našich nosů. No, když jsem chtěla, aby už holky vylezly z postelí, stačilo na ně pustit Áju ...

    Rozhodně jsem si užívala pohodičku při venčení. Všude sníh, krásnej, bílej, hromady sněhu. Nemusela jsem řešit problémy venčení v civilizaci, nikde žádný zbytky, odpadky, humusy ... Jen ten nádhernej běloučkej sníh a sem tam nějaká šiška, klacík, bukvice, ... Ájinka si to taky notně užívala, byla totiž osvobozena od košíku, který v Praze nosit musí. Ryla tím svým čumáčkem ve sněhu, požírala sněhový koule, rochnila se v tom jak prasátko v žitě, prostě si to užívala a já taky.

    Enďas už hory zažil a to dvoje, takže starej mazák. Když jsem neměla úplnou jistotu, připnula jsem si ho na pružnou šňůru a chlapec, věrný tomu že je foxteriér pracant, táhnul jak sběsilej až jsem z kopce ani moc nebyla ráda a plužila a plužila. Oproti loňsku, kdy byl ještě mrňous, se celkem hezky držel na volno, dělá mi chlapec radost.

    Ájinka taky pěkně ťapkala, tu jsem na šňůře pro jistotu nechala, je to ještě střívko. A abych ji prcíčka nestrhla, po rozumné vzdálenosti jsem ji strčila do báglu, aby holka oddychla. Rozhodně je mnohem lehčí než byl Endýsek, jen šest kilo, pohodička.